„Jak je tohle možné, jak je to možné?“

Hynek se zaseknul na jediné myšlence. Jediná otázka. Neustále kolovala, probublávala vjemy snad aby odlehčila, aby ho udržela stranou toho, co právě viděl, slyšel, co zažíval. Jeho milovaný atelier byl nasycený obyčejně neobyčejným podzimním dnem, jak kdo chtěl, jak komu bylo dopřáno. Znehodnocené obrazy, polámané, zesměšněné plastiky –umírající, krásné věci.

   Vzpoměl si na Astu, na její hasnoucí věrné oči, na teplý čenich. Jeho přítelkyně, ano opravdová přítelkyně. Jako by mu v té chvíli rozuměla. Tišila ho, mlče. Prastará, věrná Asta. Přestárla ho, přemoudřela a potom šla. Do poslední chvíle na něj spoléhala, věrná. Nepatrný tik v prstech, jako vzpomínka na plnou náruč její velké hlavy.

   Neměl zlost. Bál se. Upřímě a nezvladatelně se bál …a neskutečně se divil: „Jak je to jen možné?“

Zelené čáry a stříkance přes Slávkův nádherný obraz ho píchaly do očí. Nebyla to hloupost, co zde vládlo, ale cinismus a velmi silná, promyšlená agrese.

   Zase poslední na řadě, jako v dětství. Otec vyplácel bratry, jednoho po druhém a on čekal až přijde na řadu. Paralizovaný sotva dýchal. Díval se jak Jiřík brečí, pak křičí bolestí. „Lup,lup,lup!“ jen tři rychlé do hader. Pak dupal, držel si zadek, ztrácel dech. Jindy tak drzá hubička k prasknutí rozevřená, cákance slz. Nepoučitelná, blonďatá hlavička. Jiříček –král požíračů soucitu. O rok starší Kadlík neuronil slzu. Už byl “velký“ a hrdý. Jen pár stenů nechtěně uniklo. Třesoucí se nohy, zaťaté zuby a oči vypovídaly o sotva přemáhané bolesti.

   A pak přišel na řadu on, nejstarší. Pokorně se položil otci na nohy a přijal svůj díl. Dnes se  mu to vybavilo jasně. Třicet let mezi tím se proměnilo v týden. Jenže tenkrát v tom byla spravedlnost. Nebyli týraní, jen občas nevěděli kdy přestat a táta, jejich skvělý táta byl jenom člověk. Proto bylo tak snadno se podvolit, přijmout.

   Ale teď to bylo sakra jiné, Až na ten paralizující strach. Věděl, věřil, že mohou cokoli. Přišli je přesvědčit o jejich občanské povinnosti. Jak je to vůbec možné? V dnešní době… Co jsme zanedbali? Co jsme přehlédli?

   Bez pozvání vkročili do jejich atelieru. Zničili, co je napadlo, změnili jejich svět. Surově a nepochopitelně snadno odstranili jejich kultivovanou svobodu, aby ji nahradili svou vlastní.

   Hynek seděl na oprýskané židli u dveří. Kdyby vstal a vyběhl ven… Byly patnáct metrů od něj. Nehlídali ho, věnovali se Slávkovi. Tolik si byli jisti. Slábnoucí slunce dosahovalo na protější zeď. Den se chýlil bůhví k čemu. Šikmé pruhy zlatavých zrnek prachu, vzepřené mezi okny a protější zdí plnili atelier snovou příchutí. Tam, za těmi pruhy, až úplně za nimi, za psacím stolem seděl Slávek. Na kost ponížený sepisoval, přitakával, třásl se.

   Hanba. Hanba se dívat, hanba vůbec vědět. Jeden se mu nakláněl přes rameno a druhý seděl na stole. Pohrával si s věcmi, s jejich věcmi. Špinavýma rukama znásilňoval jejich osobní, nedotknutelné předměty. Odporně ledabyle z nich stíral punc jedinečnosti.

   Třetí posedával na Martinově plastice “Prostořeká“ mezi psacím stolem a Martinem vyhaslým na lavici v rohu. Už ji nedodělá, byl si jistý. Stačily jen dvě facky. Dvě strašné facky.

   „Co tu děláte? Sem nesmíte,“ vykročil jim Slávek vstříc, jak se objevili.

„To je Míra,“ napadlo Hynka, jak ho spatřil, „můj Míra z dětství.“

Se zlověstný úsměvem, bez zaváhání, bez změny směru, nebo rychlosti předstoupil před Slávka a strašlivou, vulgární fackou ho srazil k zemi. A pak znovu, když se otřesený Slávek skoro postavil. Tou druhou ránou z jeho očí vyrazil vzdor. A bylo.

   Nepřišli je zabít, ani okrást. Nebyli to zločinci. Byli horší. Přišli je donutit lhát, aby tou lží mohli změnit jejich životy a životy všech.

Jeho Míra. Ani se na něj nepodíval. Jak dokázal přetrhnout tak mohutné pouto?

   Už brzo na něj přijde řada. Hynek spolykal návaly na zvracení. Když odmítne, budou ho mučit, zabijí ho? Další nával. Vyštěknul dva vzlyky. Na okamžik na něj bez zájmu pohlédli, ne Slávek, ani Martin. Vlastní zbabělost ho ponižovala. Uvnitř jeho nechutné existence se strach srážel se vztekem.

   „Přece… přece…“

Slávek s Martinem podlehli a neodsuzoval je. Tak proč on nemůže? Proč se tak brání? Měl hrůzu z mučení. Přece se nenechá mučit.

„Kurva! Do prdele!“

Záblesky vzdoru v něm vybuchovaly.

Nezlobí se na ně, odpouští jim. Tak proč ne sobě, proč ne sobě!?

   Jsou zlomení, mrtví. Tak co udělá, až přijde na řadu? Co udělá?

Ostré vrznutí židle ho vylekalo. Slávkův přízrak vstal. Ten na Martinově Prostořeké mu ukázal na lavici vedle Martina. Hynek přestal dýchat.

Jeho Míra položil sešívačku a pokynul mu hlavou.